Osm let žili spokojeně na ubytovně kousek od Kladna. Pak ji ale majitel náhle zavřel a nakonec skončili na ulici. Teď se snaží najít práci a bydlení, ale oboje neúspěšně. Kritizují stát, že jim nedokáže pomoct. Deník Aktuálně.cz hovořil s muži, jejichž situace ukazuje, jak nebezpečná může být frustrace lidí, kteří se octnou na okraji společnosti. Stát tvrdí, že pomoc nabízí. Jen si o ni musí říct.
„K čemu jsme? Máme trpět? Ne, půjdeme zabíjet. Uděláme to, budeme to muset udělat,“ říká zoufalým hlasem sedmapadesátiletý muž, říkejme mu Milan, neboť si svou pravou totožnost nepřeje prozradit. Spolu s třiašedesátiletým kamarádem Tiborem stojí před ruinami starých budov, které jsou již několik měsíců jejich domovem. Jeho zvolání, které ještě několikrát zopakuje, ilustruje nebezpečnou beznaděj, kterou oba cítí.
Přitom ještě před pár měsíci žili spokojený život. Stálou práci sice už dlouhé roky nemají, ale přivydělávali si na brigádách a spolu s dávkami jim to postačovalo. V březnu však skončila ubytovna v Libušíně, na které strávili osm let života. Přestože šlo o ubytovnu, byli na ní šťastní. Každý měl svůj pokoj, tekla teplá voda. O zrušení se prý dozvěděli jen dva týdny dopředu. „Neměli jsme žádnou šanci si něco najít,“ stěžuje si Tibor.
Nakonec jim nezbylo než zamířit na nechvalně proslulou kladenskou ubytovnu, které se říká Plynárna. Líčí, že podmínky v ní byly mnohem horší, než na co byli doposud zvyklí. „Na padesát nebo šedesát lidí fungoval jeden záchod. Teplá voda tam netekla. Já jsem tam v zimě nebyl, ale ti, co tam byli, mi říkali, že to je hrůza. Strašně velká kosa tam je, topení je jen vlažné, aby se neřeklo, že se netopí,“ popisuje Milan.
V jednom pokoji žili dva lidé. A pak ještě desítky štěnic a švábů. „Lezli po zdi, do jídla, po kastrolu, všude. Když jste si lehli do postele, tak jste byli celí pokousaní, takovéhle fleky a boule po celém těle. A jestli se vám to nelíbilo, řekli vám, můžete vypadnout,“ vypráví Milan, kterému za takové ubytování účtoval majitel měsíčně 4800 korun. Část z nákladů však hradil stát skrze doplatek na bydlení.
Nešlo však o konečnou částku. Muži tvrdí, že na ubytovně ještě museli každý platit za úklid společných prostor 360 korun měsíčně, přestože takřka k žádnému úklidu nedocházelo. Ubytovaní se museli rovněž skládat třeba na opravu kamen. Fungoval tam podle nich i systém pokut, třeba za nerespektování pravidla, že návštěvy jsou povolené jen mezi polednem a třetí hodinou odpoledne.
Za kritiku vyhazov
Z ubytovny byl po čase vyhozený jak Tibor, tak Milan. Prý zejména kvůli tomu, že byli nespokojení s tím, jak to na ní fungovalo, a nebáli se to dát najevo. O potížisty nestojí. A ubytovny si takový postup mohou dovolit. Lidí, kteří nemají možnost získat jiné ubytování než tam, je stále více než dost. Poptávka výrazně převyšuje nabídku.
Muži tak skončili na ulici. Žijí kousek od sebe ve dvou ruinách. Na to, do čeho se dostali, pyšní nejsou. „Stydím se za to, jak vypadám, ale pravda je taková. Nikdy jsem v takové špíně nebyl,“ naříká Tibor, který podobně jako Milan žije na ulici vůbec poprvé.
A Milan přitakává. Na otázku, jestli skutečně může dojít až k zabíjení, podotýká: „Při krádeži se stane ledacos. Každý člověk se brání, při krádeži se může stát i smrt. A člověk, co jde krást, s tím už počítá. Může se stát cokoliv. Kdo nás k tomu nutí? Nutí nás k tomu vláda. Z čeho mám žít?“ derou se z něj další otázky, které ilustrují, jaká rizika může přinášet propad lidí na okraj společnosti.
Vzápětí dodává, že ubližování nevinným lidem není správné, ale že i on chce žít alespoň trochu důstojný život a tohle je až ta poslední cesta, jak získat nějaké peníze. Připouští ale, že je schopný to udělat. „Nemám šanci. Chci žít, ale nemám šanci. Nikdo mi ji nechce dát. Co mám dělat? Živořit o hladu, ve špíně a bordelu? Ani hygienu si člověk nemůže udělat. Vidíte, jak vypadám? To není normální,“ naříká.
Úřad práce však namítá, že stačí, aby se ti, co mají chuť pracovat, na něj obrátili. „Všem klientům poskytujeme poradenství, ale také třeba doprovod k zaměstnavateli, přípravu na přijímací pohovor nebo možnost získat či si oživit pracovní návyky formou krátkodobých pracovních příležitostí,“ říká mluvčí Kateřina Beránková.
Půjdou kamkoliv, stačí jim jen bydlení a práce
Oba muži jsou ochotní jít kamkoliv, jen když tam dostanou práci a bydlení. Ředitelka kladenské pobočky neziskové organizace Člověk v tísni Kateřina Hůlová říká, že to svědčí o tom, že práci skutečně najít chtějí. Obvykle její klienti mají problém opustit místo svého bydliště. Tibor a Milan ale před časem odcestovali až do Havlíčkova Brodu, kde se ucházeli o práci, ve které by vyráběli součástky do automobilů. Zaměstnavatel by jim zajistil i bydlení.
Oba muži však neprošli vstupními testy. „Je to podobná fabrika jako v Mladé Boleslavi. Tam jsem tohle na lisech dělal, takže by to byla maličkost. Akorát ty testy jsme nezvládli. Suverénně bych to mohl dělat, ale testy jsem neudělal,“ lituje Tibor.
Hůlová říká, že lidé v podobné situaci skutečně mohou mít problém najít práci, i když o ni opravdu stojí. „V Havlíčkově Brodě neuspěli, i když v dnešní době berou vzhledem k nízké nezaměstnanosti kdekoho, ale pořád mají nastavenou laťku, přes kterou se nedostali,“ vysvětluje Hůlová.
I zdánlivě jednoduché testy mohou být pro lidi v podobné situaci nepřekonatelnou překážkou. Zvlášť když život na ubytovně nenabízí příliš prostoru a času k osobnostnímu rozvoji. Lidé tam mají i kvůli častým zdravotním a psychickým problémům jednoduše jiné starosti. „Když dostanou písemné zadání, tak nejsou schopni ho rozluštit, protože spoustu z nich končí se zvláštní školou a už léta hlavou nic nedělali,“ vysvětluje Hůlová.
Tento týden mají muži absolvovat další pracovní pohovory a doufají, že tentokrát uspějí. Zároveň reportéry Aktuálně.cz prosí, aby se mohli zmínit, že by byli vděční za jakoukoliv pomoc, zejména pak o sehnání práce a bydlení.
